OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aj SATYRICON sami boli možno zaskočení úspechom albumu „Now, Diabolical“ – zvlášť, keď predošlá koketéria s mainstreamom v podobe na major labeli vydanom „Volcano“ sa skončila nepríliš úspešne. Kto iný, než potomkovia Vikingov by však mal vedieť lepšie, že železo sa má kuť zahorúca – po takmer dvoch rokoch venovaných koncertovaniu sa Satyr a Frost vracajú s (čiastočne) novým materiálom a dávkujú ho s citom skúseného biznismana.
Vydať pred dlhohrajúcim albumom EP nie je žiadna rarita (viď NACHTMYSTIUM alebo DARKTHRONE), opätovný nárast popularity vinylu oprášil aj „staré“ dĺžky nahrávok, od SP cez EP až po LP. „My Skin Is Cold“ sa od bežných „polalbumov“ líši: Roadrunner si svoje ťažné kone hýčka, takže šťastlivci, ktorým sa tento nie ľahko zohnateľný (a samozrejme limitovaný) počin dostane do rúk, si do vitrínky vystavia sedempalcový vinylový singel v luxusnom „gatefold“ balení, doplnený cédéčkom s piatimi skladbami.
Prečo toľko rečí o obale? Ono totiž po hudobnej stránke nie je o čom písať. „My Skin Is Cold“ je viac singlom, než EP, de facto ide o jednu pieseň doplnenú typickými „B-sides“. Titulná skladba našťastie pokračuje v stopách toho lepšieho z „Now, Diabolical“ – štekané verše a hojdavé, pomalé tempo naznačujú, že minimálne nateraz v tábore SATYRICON experimentom zasvietila červená. Kým je doslova hitových nápadov dostatok, zrejme nepôjde o problém – „My Skin Is Cold“ snáď nebude jediná kompozícia, ktorú zo seba Satyrovci za tie dva roky dostali.
I keď – zbytok disku vyvoláva určité pochybnosti. Kým zaradenie živých záznamov stále dychberúcej „Mother North“ a „Repined Bastard Nation“ dáva zmysel (obzvlášť, keď SATYRICON boli na predvlaňajšom koncerte v Osle, z ktorých pochádzajú, zozadu podporovaní dychovým orchestrom), dve skladby, ktoré boli „odpadkami“ už počas sessions k „Volcano“, sú viacmenej zbytočné i tu. „Live Through Me“ a „Existential Fear-Questions“ sa pred šiestimi rokmi dostali do sveta len ako bonus vinylovej edície spomínanej platne. Dnes sa dočkali remasteringu, no i tak pôsobia nanajvýš ako ukážky prechodu od komplikovaného, industriálnym chladom poznamenaného black metalu z „Rebel Extravaganza“ k obhrublo primitívnemu, nákazlivo chytľavému black’n’rollu „Now, Diabolical“.
„My Skin Is Cold“ je teda viac než ochutnávkou vecí budúcich len zberateľským artiklom, ktorý sa do prehrávača pozrie sotva občas. V dobe, keď sa v supermarkete predávajú limitované edície čokolády, šampónov či fľaškového piva je zrejme práve toto posledný spôsob, ako svoje dielo kupujúcemu vnútiť. Aj keď častokrát vnucovať vlastne nie je čo.
V podstate vydarený singel s viac-menej zbytočnými B-stranami.
5,5 / 10
1. My Skin Is Cold
2. Live Through Me
3. Existential Fear-Questions
4. Repined Bastard Nation (live)
5. Mother North (live)
Satyricon (2013)
The Age Of Nero (2008)
My Skin Is Cold (2008)
Now, Diabolical (2006)
Volcano (2003)
Roadkill Extravaganza (DVD) (2001)
Rebel Extravaganza (1999)
Nemesis Divina (1996)
The Forest Is My Throne (Spilt CD s Enslaved) (1996)
The Shadowthrone (1995)
Dark Medieval Times (1994)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.